ČESKOSLOVENSKÁ PVO 1950-1992

Za humny je radar
Publikováno: 12.07. 2008 - 16:03:40
Téma: PLD a PLRV


Do čerstvě postaveného domku v polích Na srně u Koštic se 22. prosince 1960  od obce Strupčice přestěhovala obsluha přehledového radiolokátoru P-10. Pro mne to byl balzám na duši, když jsem po několika měsících služby na mlhavém a zabláceném Mostecku, uviděl krásnou rovinu s výhledem na České středohoří. Byl jsem čerstvý poručík - technik, věk 21let, svobodný. Název mé funkce zněl - náčelník řídícího radiolokátoru. Vystudoval jsem radiolokační směr Dělostřeleckého technického učiliště ve slovenském Martině.

Oplocený pozemek obdélníkovitého tvaru 50x150m u silnice byl připraven a tak po zajetí dvou nákladních automobilů ZiS-151 do vykopaných okopů jsme mohli rozvinout celý systém, provést orientaci, kontrolu, doladit a zahlásit dosažení bojové pohotovosti. Po určení stráží a operátorů ve službě jsme se mohli ubytovat a najíst. Rozkaz o přesunu přišel ve chvíli, když už jsme se těšili na vánoce a proto někteří kluci odjížděli domů až z koštického nádraží.

Loc.: 50°24'35.063"N, 13°55'45.074"E
http://www.mapy.cz/#x=131965152@y=137110960@z=16@mm=F

RL stanoviště u Koštic Jedna z budovatelských brigád Typický rituál při oslavě narozenin

Řídicí radiolokátor, jak zněl jeho oficiální název, byl jedním z bojových prostředků 182. protiletadlového dělostřeleckého pluku. Pluk byl součástí systému PVOS - protivzdušné obrany státu. V tu dobu gradovala studená válka. Dokonce existoval paragraf, který určoval přísný trest tomu, kdo by systém narušil. Úkolem integrovaného systému PVOS bylo přerušit let cizího letounu či jiného létajícího prostředku nad územím ČSSR a chránit tak důležitá politická a průmyslová centra státu před vzdušným napadením. K tomu byla v pohotovosti velitelská stanoviště různých stupňů, řídící  a koordinující jednotlivé prostředky obrany a také v pohotovosti byly zbraňové prostředky. Velitelská stanoviště úzce spolupracovala s dalšími velitelskými stanovišti PVO tehdejší Varšavské smlouvy.

Průzkum vzdušného prostoru provádělo 24 hodin denně RTV (radiotechnické vojsko) vyzbrojené řadou různých typů radiolokátorů. Vytvářelo tzv. radiolokační pole, které pokrývalo celé území ČSSR od  500 m výšky, cca do 22 km i výše a sahalo co nejdále za hranice státu. RTV sledovalo každý objekt, který se pohyboval vzduchem a předávalo jeho souřadnice dalším jednotkám - letectvu a dělostřelectvu. Nejbližším útvarem RTV byl radiotechnický uzel v Lažanech, poblíž Chomutova, se kterým jsme později dobře spolupracovali. Tam byly RL vyhledávající nízkoletící letouny, RL dalekého dosahu (tenkrát 400 km i více) a přesné výškoměry.
Další důležitou složkou PVOS byly útvary stíhacího letectva, nejbližší byl letecký pluk umístěný na žateckém letišti. Tou dobou byly ve výzbroji stíhací letouny MiG-15, MiG-17 a postupně přicházely nadzvukové MiG-21. Také vzpomínám, že tehdy nouzově přistál východoněmecký pilot se stíhačkou MiG-17 do polí poblíž Vojnic, když ztratil orientaci.
Počátkem 60-tých let už vznikaly nové, supertajné jednotky, vyzbrojené raketami (stejnými i modernějšími, než jakou bylo sestřeleno U-2 pilotované Powersem), nejbližší oddíl byl již rozvinutý poblíž Budyně v Přestavlkách.
Velitelem 182. pldp byl podplukovník Peclinovský a náčelníkem jeho štábu byl pplk. Ondráček. Oba vynikající a čestní důstojníci. Velitelství útvaru a zabezpečovací jednotky byly v mosteckých kasárnách. Bojové jednotky - palebná postavení byla rozmístěna v okruhu kolem tehdejších Chemických závodů J.V. Stalina v Záluží u Litvínova, chráněného objektu. Palposty - baterie byly vybudovány poblíž Braňan, Strupčic, Meziboří - tam bylo také VS pluku - Vtelna, Dřínova, Libkovic a Nové Vsi v Horách a Širokého vrchu.
Baterie představovala 4 - 8 protiletadlových kanónů ráže 85mm v okopu s připravenou ostrou municí. Kanón byl sovětské konstrukce, ale byl vyráběný u nás. Střílel velice přesně, vážil asi 2,5 tuny.

Obsluha 85 mm PLK vz.44S

Z pochodové polohy - byl na čtyřkolovém podvozku, tažen býval Tatrou-111, která zároveň vezla dávku střeliva, kabeláž a obsluhu - byl k střelbě na letouny připraven během několika málo minut. Mohl vystřelit 10-20 ran/min, munice byla časovaná, nebo průbojná se stopovkou. Výškový dostřel byl kolem 12 km, dálkový kolem 18 km, úsťová rychlost činila asi 830 m/sec. Kanón mohl střílet v okruhu 360 stupňů, náměr -3 až +82 stupňů. Časovací zařízení bylo na kanónu a nabíječ s pomocníkem těsně před vložením náboje do nábojové komory jedním pohybem páky nastavili časovač na střele. Obsluha mířila buď přímo optikou, či podle sledovaných elektrických indikátorů. Kanón byl vysoce účinný ve střelbě na tanky, vozidla a mohl být též užit k nepřímé střelbě.
Pro vlastní ochranu byla baterie vybaven dvěma PL dvojkanóny ráže 30mm.

Strupčická baterie jako jediná v republice byla vyzbrojena kanóny ráže 130mm, s výškovým dostřelem cca 15 km, náboje byly dělené a nabíjení mechanizované, střely měly rádiový zapalovač, který vedl střelu k "rozprasku", byl-li odražený signál letounu od střeleckého radiolokátoru dostatečně silný. Vybavení této baterie bylo odpovídající kanónům. Baterie jsou vybaveny přesným (v dálce asi 20 m, v azimutu asi 0,1 stupně), střeleckým radiolokátorem SON-4 nebo modernějším SON 9 případně 9A. Rozdíl mezi typy byl v účinnosti ochran proti rušení. SONy mají dosah podle typu 60-80 km, od hranice cca 40 km po zachycení cíle automaticky vedou letoun. Letouny lze za dobrého počasí vyhledat a sledovat "třímetrovým" dalekohledem DJA. Třímetrový pro vzdálenost okulárů mezi sebou pro měření vzdálenosti. Naměřené souřadnice jsou přenášeny na elektromechanický počítač PUAZO, který vypočte "bod střetnutí", kde se střela vypálená kanónem roztrhne na stovky střepin. Kanóny pálí před letoun obvykle v salvách, takže oblak střepin letoun spolehlivě ničí. Zúčastnil jsem se střeleb na armádní střelnici poblíž Kežmaroku a tak dobře vím, co popisuji.

Jaký byl mechanismus celé činnosti PVOS? Předpokládejme, že jednotky jsou v pohotovosti č. 2 a RTV zjistí letoun mířící k hranicím státu. Velitelské stanoviště vyhlásí signál "Vozduch" - pohotovost č. 1 - a za 5-7 minut musí být vše připraveno bez ohledu na roční, denní či noční dobu. V té době ještě "kralovaly" elektronky a doba nažhavení vysílacích elektronek byla tak nastavena na 5 minut, 2 minuty byly pro nastartování motorů elektrocentrál, které dodávaly energii všem prostředkům. Velící důstojník přidělí cíl buď stihačům (piloti sedí oblečeni v letounech, startují a jsou naváděni na cíl), nebo předávají cíl protiletadlové jednotce.

ŘRL - to jest my - už sedíme za obrazovkami (IKO, IV), poslouchám velitelskou linku pluku a spolu s operátorem vyhledáme mezi odraženými echy mnoha letounů určený cíl na obrazovce. Na hlavní obrazovce, kde se signál od letounu jeví jako malý měsíček, lze rozeznat, zda letí skupina letadel a přibližně určit, jak je skupina velká. Je nutno každý letoun označit pořadovým číslem, očíslovat jeho charakteristiku (samostatný, skupina, manévruje výškou, vlastní - cizí, ruší aktivně, pasivně atd.). Vyčteme směr (azimut) a šikmou dálku. Zjistíme zda je náš či cizí, v tom nám pomáhá identifikační přístroj NRZ, který je ovládán nožním spínačem. Je-li vlastní, pak se na obrazovce objeví charakteristická značka vyslaná automaticky letadlem, přístrojem - rádiovým odpovídačem SRO, podle předem nastaveného kódu. Identifikační kódy se mohly měnit třeba každou hodinu, záleželo na plánu, který byl jednotný pro celou Varšavskou smlouvu. Technicky vyměnit kód byla otázka vteřiny. Systém kódování byl ale přísně tajný a pro plánek použití kódů jsem jezdil sám nebo v nejnutnějším případě vysílal ozbrojeného kurýra. Jestliže se odpověď neobjeví, je letoun označen za nepřátelský - za cíl. Druhý operátor změří goniometrem polohový úhel podle signálu na indikátoru výšky a dle připravených křivek nomogramu určí výšku (přesnost cca 500 m) a další operátor - planšetista - zakreslí mastnou tužkou zjištěné souřadnice a výšku v Hm (hektametry - stovky metrů) cíle, jeho pořadové číslo a charakteristiku na plexisklo, pod kterým je mapa ČSSR. Ta je rozdělena tzv. Jednotnou dělostřeleckou sítí (JDS) do čtverců o ploše několika km. Jeho  hlášení ve formě řady čísel je vysíláno naším rádiovým vysilačem sítí uvědomování pro VS pluku a na jednotlivé baterie. Operační důstojník nebo velitel přiděluje jednotlivým bateriím cíle podle "čerstvých" údajů ŘRL ke zničení. Přestože v kabině mohou mluvit 4 lidé najednou, každý slyší jen to své. Vše jde velmi rychle, vyslání souřadnic je otázkou několika vteřin. Dobrý operátor mohl vést a vyčítat souřadnice více než 10 cílů najednou, záleželo na jeho paměti a schopnosti orientovat se a na inteligenci. Zde si všichni uvědomují, že: "Zmýlená neplatí!". Značení JDS se také mění dle utajeného časového plánu. Tolik k bojové činnosti. Nejvíce jsme si užili za Berlínské a Kubánské krize. Jedno cvičení stíhalo druhé a Varšavská smlouva se s NATO předváděla, kdo bude více strašit toho druhého. Ve vzduchu se toho dělo daleko více, než jindy. My byli za obrazovkami hodiny a hodiny. Kuchař běhal s kávou na posilnění. Na štěstí se vše časem urovnalo.

Vlastní radiolokační systém byl uložen na dvou nákladních vozidlech ZiS-151. Tato auta měla vynikající vlastnosti pro jízdu v terénu. Pověst o jejich spotřebě benzinu nelhala a skutečně byla minimálně 65l benzinu/100km. Na prvním voze byla kabina s přístrojovým vybavením a složeným či vystavěným anténním systémem. Druhý vůz s kabinou vezl dvě elektrocentrály AD-10. Generátory byly hnané čtyřválcovými dieselovými motory, z nichž každý spolehlivě dodal elektrickou energii o napětí 3x380V/50Hz (nebo podle sovětské normy 3x220/50Hz) pro přístroj. Napětí i kmitočet bylo automaticky regulované dle zatížení. Elektrocentrály bylo možno synchronizovat a přepínat za provozu. O této technice nutno všeobecně říci, že byla jednoduchá a  spolehlivá. RL mohl být připojen na běžnou síť, ale při BoPo č. 1 se startovala EC.

Stanoviště RL P-10

Radiolokátor P-10 byl vyvíjen z řady přístrojů, které byly konstruovány už koncem 30-tých let a zdá se, že na rozdíl od jiných přístrojů byl celým původem sovětský. V označení kódu NATO Knife Rest B. Je to přehledový impulsní radar, který pracoval v pásmu VKV na f = 75-90MHz, (délka vlny cca 4 m), impulsní výkon do 100kW, impuls trval 8 mikrosec, fop=100Hz. Tedy vysílač relativně dlouho shromažďoval energii, aby ji v krátkém silném impulsu vyslal anténami v podobě elektromagnetických vln v úzkém svazku (asi 12-15 stupňů) rychlostí světla do prostoru. Pokud vlny narazily na překážku, odrazily se od kolmých částí překážky a vrátily se k anténám.  Anténami se odražená energie od letounu přemění na elektrický vysokofrekvenční signál, který přes anténní přepínač prochází do čekajícího přijímače, aby byl zesílen na videosignál, který se dále zpracovával. Signál přicházel na úrovni několika málo mikrovoltů. Impuls si můžeme představit v podobě "balíku" širokého už uvedených 12-15 stupňů o délce asi 1,2 km a  proměnné výšce, která je závislá na terénu i dále na zakřivení Země. Celý cyklus se opakoval 100x za vteřinu. Dosah činil 180-200 km na letoun o velikosti bombardéru Iljušin-18, letícího na výšce 7-8 km. Samozřejmě bylo možné vyhledávat letouny a vrtulníky letící ve stometrových výškách asi do dálky 30-50 km podle terénních překážek. Antény byly 4, typu YAGI - vlnový kanál, rozdělené do dvou pater pro měření výšky. Anténní systém se mohl otáčet plynule měnitelnou rychlostí až 6 ot/min. Bylo možno užít tzv. revers, kdy šlo vyhledávat jen v určitém úhlu. Vedle přístrojového vozu stála další anténa a to pozemního dotazovače NRZ (Kremnij), která se otáčela synchronně s anténním systémem. RL byl vybaven systémem proti rušení: aktivnímu -letoun před formací vysílá nejčastěji šum (obrazovka se postupně zahltila), ochranou bylo přeladění (přechod vysílače a přijímače na jinou frekvenci by i s odpečetěním trval cca 1 minutu). Přeladění v míru nepřicházelo v úvahu. Pasivním rušením bylo shazování, tzv. dipólových pásků, které na obrazovce vytvářely "mrak odrazů" o ploše stovek km čtverečních, za kterými byly skryty útočící letouny. Ochrana  spočívala v elektronice, která užívala Dopplerův jev a rozlišovala pomalou rychlost pásků a rychlost letounu. Eliminováním "rychlosti větru" se signály přeměnily na odrazy od pozemních předmětů a mezi nimi se už letoun našel snáze. Dipolové pásky (pokovený laminát či staniolové pásky) se snášely k zemi desítky minut. Oba druhy rušení byly užívány při cvičení a stačilo, aby letoun - aktivní rušič byl nad středním Slovenskem a my měli OE "zalitou mlíkem" a jen jsme mohli udávat směr, odkud jsme rušeni, RL se nesměl vypnout.

Rozvinování RL P-10 na stanovišti Rozvinování RL P-10 na stanovišti Rozvinování RL P-10 na stanovišti

Z pochodové polohy byl RL připraven k boji za 90 minut. Za stejnou dobu byl připraven i k odjezdu a to se nacvičovalo také v protiplynových ochranných maskách.

Občas se vyskytla nějaká porucha. Pokud nebyla odstraněna do 30-ti minut, z kasáren vyjížděla pojízdná dílna s přístroji, které jsme neměli ve vybavení. Také se stalo, že pár dní po příjezdu mi zkolabovalo výkonové trafo na modulátoru. Musel jsem jít poprosit do STS kováře (na jméno si už bohužel nepamatuji), aby mi svařil měděný vodič v izolátoru. Za krabičku cigaret se stalo a RL byl opět bojeschopný. Nebo obyčejná myška ztratila život, když se dostala do filtru generátoru 5kV a zuhelnatělý škvarek po ní zapříčinil zkrat, vyhoření filtru a následně výpadek spojení pro celý pluk.

Zprávy byly všem palpostům podávány radiovou stanicí RAF-KV5, která pracovala v pásmu KV a s amplitudovou modulací. Spojení ale čas od času bylo špatné. Říkalo se, že stejný typ stanice byl užíván v Banské Bystrici za Slovenského národního povstání. Radiostanice ke svému provozu potřebovala generátor 5kV, který dostával energii z benzinové EC T 603. Elektrocentrála musela být i v zimě stále zahřátá, aby start byl co nejkratší. Rozkazy jsme dostávali přes kořistní radiostanicí po Wehrmachtu. Později jsme dostali českou radiovou stanici R-118 a problémy s příjmem na KV byly vyřešeny, německé radiostanice s tou sovětskou šly společně do šrotu. Hlásili jsme se pod názvem "Chvojenec". Další spojení bylo stálé telefonické přes poštu v Košticích a náš volací znak byl 043.
Obsluhu radiolokátoru tvořili: velitel družstva - starší operátor, 3 operátoři, 2 řidiči - mechanici elektrocentrál.
Radiostanice obsluhovali: velitel družstva a 2 spojaři radisté.

Obvykle byla na stanovišti 2 družstva operátorů. Celkem kolem 15 vojáků základní služby. Dále se zde měnily nákladní automobily pro dovoz vody a potřeby stanoviště, čili další voják, řidič. Pro výpomoc  při výstavbě byli k nám vysíláni po dvou, po třech vojáci, kteří měli stavební profesi, ale mnohdy místo nich to byli boxeři Dukly Most. Podmínkou pro funkci operátora bylo buď středoškolské vzdělání nebo vyučení v oboru elektro, totéž platilo pro velitele družstva radistů. Mezi vojáky byl i vojín, doktor filosofie, jiný byl promovaným pedagogem. Převážná většina kluků devatenácti až pětadvacetiletých byli slušní, inteligentní, ukáznění a ve službě spolehliví. Za rok si museli zopakovat fyzikální základy elektrotechniky, naučit se radiotechniku a zvládnout radiolokaci. Museli se učit teorii, umět číst schémata a opravit běžné závady na mašině. Hodně času bylo věnováno praxi, bojové službě. Pokud nás navštěvovaly různé kontrolní komise a mnohdy přezkušovaly znalosti, byli jsme vždy slušně hodnoceni, řada vojáků získala "třídnost", kterou byly vyjádřeny vědomosti a odborné schopnosti.
Po cvičeních nám byly vytýkány občas nepodstatné maličkosti. Samozřejmě každou noc byl objekt střežen strážnými. Někdo se musel postarat o jídlo - byl to vždy voják z obsluhy, který měl k vaření vztah a aby mohl vařit ostatním, býval vyslán do krátkého kuchařského kurzu. Potraviny jsme kupovali v obchodě u pana Basova. Maso do Koštic vozila pojízdná prodejna a útvar dodával objednávku na mnohem více masa, než jsme odebírali. Obec měla větší příděl a lidé prý byli rádi. Je nutno dodat, že jsem z kasáren v Mostě, kam jsem obvykle jezdil každý týden, vozil přídavky pro operátory, které obvykle spočívaly v kávě, suchém salámu, sušenkách a hroznovém cukru. Odebíraly se 1x měsíčně, za operátora bylo denně pár korun ale po sečtení to byla slušná hromada dobrot.

Hodně času mimo výcviku bylo také bylo věnováno "budování". Musely se zpevnit cesty kamením, postavit sklípky pro pohonné hmoty, vyzdít a odvodnit okopy. Postavit pořádnou kůlnu a přístřešek pro EC, postavit přístřešek na odpad, vybudovat žumpu, vylepšit oplocení ostnatým drátem. Vně i uvnitř oplocení byla umístěna nástražná osvětlovadla, která po nárazu do nataženého drátu cca 40cm nad zemí vybouchla a asi minutu vydávala oslnivé světlo. Dále bylo nutno  přivést na stanoviště elektrický proud, což se povedlo na jaře 1961, hned na to nám vyvrtali studnu až do hloubky kolem 25 m, ale voda byla velice tvrdá a pro hořkou chuť se nedala pít. Proto se dále muselo jezdit na nádraží, kde jsme si mohli načerpat vodu do cisterny.
Při hloubení asi 700 m dlouhého výkopu od Koštic nám pomáhal bagr a práce byly téměř hotovy, když přišly velikonoce. Bagrista jel domů, hoši se nudili a bylo zle. Otevřeli okno bagru, který byl nový, dovezený z NDR, vlezli dovnitř, nastartovali a pak strkali jeho lžíci kuchařovi do kuchyně se slovy: "Dej nám na to něco!". Neměli ale tušení že je vypuštěný olej. Pak hráběmi zametli stopy. Tři kluci se měli podělit asi o 100 000.- Kčs za škodu na zničeném motoru. Vše pro ně dopadlo dobře, platili něco přes tisícovku. Byli ale první na řadě, kdo musel dokopávat zbylé výkopy. Tak se dostávám k průserům. Běžně se řešily prací navíc na sobotu a neděli a bylo mi jedno, zda kamarádi pomohou... Stalo se, že jeden z boxerů, přidělených na práci, ukradl po cestě z hospody králíka. Musel se jít omluvit, králíka zaplatit (pan N byl naštvaný, protože šlo o chovnou samici) a boxer byl ještě týž den odvelen. Další malér který, bohužel, musel být řešen vězením v kasárnách nastal, když se kurýr opil v hostinci a tam šermoval nabitým samopalem. Samozřejmě už zůstal v Mostě. Velkým průserem mohlo být odnesení či ukořistění májky s užitím dělobuchů ve Vojničkách. Naštěstí pro nás, se to vytratilo do ztracena. Další událost se stala v létě 1962, když byl spojař vojín Miroslav Kalivoda zatčen příslušníky StB. Druhý den k nám zavítal zástupce velitele pro politické věci (ZVP) major Skopal. Politruci - to byli důstojníci, kteří nenesli žádnou zodpovědnost, ale mohli kecat naprosto do všeho a vlastně veleli velitelům. On nám tvrdil, že voj. Kalivoda byl zatčen pro protistátní činnost a měl nepřátelsky ovlivňovat mládež. Později jsem se dozvěděl o odsouzení Mirka. Třešničkou na dortu byla žádost politruka, abych mu přes známé v JZD opatřil meruňky. O Mirkův životní osud jsem se zajímal před několika roky, když jsem poprosil ÚDV, kde mi ochotně vyhledali a okopírovali všechny  dokumenty včetně rozsudku, který plně odpovídal času a režimu. Byl zatčen a odsouzen na tři roky nepodmíněně jen za to, že se stal členem katolických skautů a ti měli mezi sebou udavače. Mezi námi na stanovišti byl asi vždy někdo, kdo spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou (VKR) - armádní odnoží StB - a ten ho celý rok sledoval, zda nenaváže spojení se Západem. Že je mezi námi někdo, kdo donáší tzv. kontrabráchům jsem více než tušil, ale nikdy jsem nepřišel na to, kdo to byl. Záznamy o agentech byly už zlikvidovány. Příslušníci VKR byli vlezlí a velice rádi dávali najevo svou nadřazenost. Mirek zesnul v polovině 90tých let, po úspěšné činnosti v junáckém hnutí na severu Moravy.

Vojáci narukovali do Koštic z různých koutů Československa - byli mezi nimi Rusíni, Slováci, Maďaři, kluci ze Slezska, pravověrní Moraváci z Hané a jihu, Pražáci atd. Co kluk to jiná povaha a my byli spolu celé měsíce. Vztahy mezi námi byly do jisté míry kolegiální s tím, že jsme si museli důvěřovat, ale ke kamarádství bylo daleko.

Část příslušníků stanoviště VZS

Pod hlavičkou ČSM jsme si dali dohromady pěknou klubovnu, peníze jsme měli za svazácké brigády pro JZD. Brigády trvaly cca rok a půl, pak musely přestat, protože jeden z politruků v kasárnách vykradl svazáckou pokladnu. V klubovně jsme měli pěkné vybavení, tenkrát letěl "brusel" (módní styl po výstavě EXPO 58 konané v belgickém hlavním městě - pozn. editora), moderní rádio, televizor, magnetofon a co hlavně, jeden z kluků měl známé, kteří si půjčovali gramofonové desky na americkém vyslanectví, tak vozil muziku. Jen pro zajímavost magnetofonové pásky -tenkrát výrazně nedostatkové zboží - jsme získali výměnou za superfosfátové hnojivo na zahrádku náčelníka pro spojení.
Aniž bychom to potřebovali, šplhli jsme si u dalších šéfů na pluku tím, že jsme mohli za slušné peníze pro ně koupit jablka na zimu a to různých odrůd. Tak se stalo, že jsem odvážel do Mostu plný náklaďák jablek v lískách. Kolem stanoviště jezdil také autobus Teplice-Praha a my jsme toho hojně využívali. Vysílali jsme některého z Pražáků sehnat lístky do Semaforu, do ABC a Rokoka. Svaz mládeže nám jednou zaplatil bez mrknutí oka vstupné i na kabaret U Fleků a lodičky na Vltavě. Výlet do Prahy vždy býval na celý den a někteří vojáci byli v Praze poprvé v životě. Na mně pak zbyla úloha průvodce. Zájezdů byla řada. Každý týden jsme si mohli promítnout dva filmy, měnili jsme obsah knihovničky. Denně jsme odebírali noviny a časopisy, některé byly pro vojáky levnější, něco jsme si hradili sami.
Pokud bylo slušné počasí a čas, tak v rámci střeleckého kroužku jsme vyráželi do údolí potoka střílet malorážkou, terčovnici, malorážkovou pistolí a puškou 7,92mm vz. 24. Samozřejmě do terčů a s mým osobním dohledem. Také jsme si pořídili zařízení pro fotokomoru a učili se vyvolávat filmy a dělat fotky. Měli jsme volejbalové hřiště a jeden z operátorů si přivezl závodního Favorita a trénoval. Vojáci občas posilovali místní fotbalové mužstvo, zvláště kluci maďarské národnosti byli rychlí a šikovní a dokonce jsme jednou hráli zápas s koštickými. Jak dopadl nevím, ale asi to moc slavné nebylo, protože musel čutat každý, kdo měl nohy, tedy i já. V létě jsme se chodili koupat do Ohře. Navštívili jsme také školu, besedovali s dětmi, předvedli ochrannou masku, ukázali provoz přenosných radiostanic a půjčili dětem do rukou samopaly. K vesnické pouti jsme s omezenými prostředky nacvičili a  předvedli s půjčenými pramičkám na mlýnském ostrově "násilné překonání vodního toku s útokem na nepřátelský okop". Bylo to víc hluku, střelby a čmoudu než taktiky, ale diváci se bavili a asi byli vděční, protože to bylo zpestření poutě.

Pravidelně jsme na stanovišti měli 1-2 psy, kteří, pokud nebyli zhýčkaní, pomáhali se střežením. Psi nepatřili armádě. Také armádě nepatřila kočka, která krom občasného chytání myší zablešila domek. Posádkový lékař se zdravotníky nás všechny i domek posypali práškem Neraditin s DDT a byl klid. Pan Koutník nás pravidelně chodil stříhat. Vojáci samozřejmě chodili na vycházky, mohli do Libochovic a do Loun. Také se objevily lásky, jeden vojín si vzal děvče z Pátku, jiný si odvedl děvče z Koštic na Ostravsko. Jiní se ženili během vojny. Řada přátelství ale skončila odchodem vojáka do civilu.

V létě 1963, když bylo stanoviště dostavěno, byl 182.pldp zrušen a my byli přesunuti na čas do Lažan, které jsme posilovali pro navádění letounů na přistání. Po návratu jsme ještě pár měsíců pracovali pod 185.plrb v Kralovicích pro RTV. V den pohřbu J.F. Kennedyho koncem listopadu 1963 jsme se přesunuli k Plané u Mariánských Lázní na Kříženec. Domek a stanoviště bylo nakonec předáno obci, aby se z něj později stal sklad chemikálií pro místní JZD. Domek byl zničen, pozemek slouží původnímu účelu, vrátil se zemědělcům.                                                                                                                                                                                                Jiří B.
Vysvětlivky zkratek:
ZiS - Zavod imeni Stalina
PL - protiletadlový
RL - radiolokátor
SON - stancija orudijnoj navodki
PUAZO - pribor upravlenija artileriji zenitnovo ogňa
NRZ - nazemnyj radiozaprosčik
SRO - samoljotnyj radiootvětčik
EC - elektrocentrála
OE - obrazová elektronka
IKO - indikátor krugovovo obzora
IV - indikator vysoty







Tento článek si můžete přečíst na webu ČESKOSLOVENSKÁ PVO 1950-1992
http://cspvo.presscont.eu

Tento článek najdete na adrese:
http://cspvo.presscont.eu/modules.php?name=News&file=article&sid=4