Vítejte na portálu ČESKOSLOVENSKÁ PVO 1950-1992
Přihlásit se nebo Registrovat Domů  ·  Ke stažení  ·  Zpět na účet  ·  Fórum CS PVO  

  Naše nabídka
· Domů
· Ankety
· Archiv článků
· AvantGo
· Doporučte nás...
· Ke stažení
· Kontakt
· Mapa portálu
· Návštěvní kniha
· Odkazy
· Poslat článek
· Přísně veřejné!
· Recenze
· Reklama
· Seznam uživatelů
· Soukromé zprávy
· Témata
· Top 10
· Váš účet
· Vyhledat

  Reklama

eRmail.cz - s námi jste CooLwww.erlink.cz


  Hledat


Pokročilé vyhledávání

  Boční lišta
Přidat sidebar

  Počítadlo přístupů
Zaznamenali jsme
2467639
unikátních přístupů od měsíce Březen 2008

  Informace

Hosting Blueboard.cz



Valid HTML 4.01!

Valid CSS!


  Z obsahu témat

PVO cizích států
[ PVO cizích států ]


  Partnerské WEBy

Naše ikonka ke stažení:

Československá PVO 1950-1992

NAŠI PARTNEŘI:








LeteckeMotory.cz

Airbase.cz


  Last10 příchozích
1: https://www.google.c..
2: http://sex-foto.pw/..
3: http://sex-foto.pw/..
4: http://sex-foto.pw/..
5: https://yellowstonev..
6: http://search.seznam..
7: http://www.sexfg.pw/..
8: http://www.vojensko...
9: http://search.seznam..
10: http://prlog.ru/anal..


  Historie: Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva
Publikováno: 11.03. 2009 - 20:08:56 Kým: Tyratron
PLD a PLRV Ir192 napsal(a): Kolem roku 1957 zřejmě jakási moudrá hlava usoudila, že bude zapotřebí spousta důstojníků pro protiletadlové dělostřelectvo. Lze se jen dohadovat, zda to bylo či nebylo s perspektivou přezbrojení PVO raketami. Byly založeny školní jednotky jako 1. ročník Učiliště protivzdušné obrany, umístěného v Košicích. Žáci byli považováni za vojáky základní služby s povinností odsloužit  druhý rok, pokud nebudou přijati do učiliště. Měli získat zkušenosti u protiletadlových jednotek a jestliže už jsem se dal do psaní, mohu potvrdit, že mi výcvik a poznání ,,jak to funguje" nebylo na škodu. Poznal jsem, bohužel, co obnáší šikanování a po celou vojenskou kariéru jsem se snažil nedopustit, aby někdo z mého okolí šikanoval, či byl šikanován. Většinu spolužáků také od další vojenské kariéry školní jednotka odradila. Když jsem se sám v 15 letech ucházel o studium na vojenské škole, tátovi jsem slíbil, že nepřijdu domu s pláčem a vědomí, že musím dodržet slovo mne drželo nad vodou. Stejné jednotky byly umístěny v systému PVOS u Prahy na Zličíně, v Uhříněvsi, dále v Brně a Jaroměři - Josefově.

Prvního listopadu 1957 jsem nastoupil do vojenské základní služby. Bylo mi osmnáct let, měl jsem po maturitě na Škole důstojnického dorostu v Kremnici a myslel jsem si, že mi patří svět, z čehož jsem byl velice brzo vyveden - přesně v duchu Haškova Švejka: "Člověk si myslí, že je gigant, ale zatím je obyčejné hovno, kamaráde!". Tři měsíce prázdnin rychle utekly a já měl pár korun vydělaných na brigádách. Měsíc a půl jsem "závozničil" u mlékáren a pak jsme spolu s kamarádem Vaškem V. pracovali jako figuranti (nosili jsme měřičské tyče pro vytyčování) u Staveb silnic. Samozřejmě, že jsme během dovolené nezapomínali na děvčata, čaje - tak se říkalo tancovačkám i na další věci pro dospívající tak důležité. To, co nyní píšu, jsou mé osobní vzpomínky a proto to, prosím, tak berte.

Spolu s Vaškem jsme až za tmy našli zámek v Dolních Břežanech, kde sídlilo velitelství 160. pldp, kterému velel kpt. Josef Marušák. Tam nás nechali přespat, ráno nás prohlédl lékař, byli jsme ostříháni na ,,krátký a slušivý" účes holičem amatérem, odevzdali jsme uniformy ŠDD (škola důstojnického dorostu - pozn. editora), dostali jiné a byli odvezeni do Uhříněvsi. Na jednotce jsme viděli známé z Kremnice a byli jsme rozděleni - Vašek šel k palebňákům a já do měřické (velitelské) čety.

PROSTOR ROZMÍSTĚNÍ

Palebné stanoviště alias palpost 5. baterie byl na jihozápadním konci Uhříněvsi, naproti posledním vilkám v ulici nyní pojmenované ,,K dálnici"
Loc.: 50°1'24.729"N, 14°35'33.58"E
http://www.mapy.cz/#x=133464256@y=135722016@z=16@mm=F

Ještě dnes lze ze snímku poznat postavení okopů pro kanóny. U vchodu vlevo stával tehdy nově postavený kuchyňský blok s jídelnou a obytná budova - typizovaný přízemní barák, říkalo se mu ,,likusák" - uprostřed chodba, vlevo vpravo světnice, kanceláře, PVS (politicko-výchovná světnice), umývárna.. Za bránou byl vpravo domek pro stráž, volejbalové hřiště, kůlna pro dříví, uhlí, za ní dřevěná latrína. Před budovou bylo nástupiště plné škváry a přímo za ním - v ose domu do polí asi 50m v podzemí - vybudované velitelské stanoviště se stoly, planžetem pro zakreslování vzdušné situace, radiostanicemi. Vlevo, za dveřmi krytu, byl rovněž v podzemí umístěn dělostřelecký radiolokátor SON 4, jen jeho parabolická anténa byla nad úrovní terénu. Vpravo, pár metrů od VS, stálo v betonovém okopu PUAZO 4, první ,,počítač", který jsem v životě viděl a v dalším okopu třímetrový stereoskopický dálkoměr DJA.

Protiletadlový kanón 85mm Plukovní přehledový RL P-10 PUAZO 4 Na velitelském stanovišti

Z nástupiště vedla cesta do palebné části baterie kolem 4 okopů pro kanóny, ale asi 80m vlevo stál plukovní přehledový RL P-10. To byla samostatná jednotka, která patřila k baterii jen ubytováním a stravou. Měli svého velitele poručíka-technika ale kapitán Josef H. neváhal ani vteřinu potrestat vězením kluky z P-10, kteří se ve městě za bílého dne opili a s hlasitým zpěvem se vraceli k obědu. Vpravo od cesty byly postaveny do ,,půlkruhu" 4 okopy s protiletadlovými kanóny ráže 85mm. V okopech byly muniční sklípky s bednami po třech ostrých nábojích. Nevzpomínám si, ale beden mohlo být asi 12. V pomyslném středu stála ,,baterie střed", odkud byly rozvedeny kabely pro jednotlivé kanóny a odtud velel velitel palebné čety. Celý objekt byl oplocen ostnatým drátem. Koncem léta 1958 byly kanóny doplněny na 6 kusů a přibyly dva PLdvK 30mm. Vzadu za kanóny se tyčila všemi milovaná opičárna - překážková dráha.

ZE ŽIVOTA BATERIE

Velitelem 5. baterie byl kpt. Josef H. přezdívaný "Pepa". Byl vysoký, ramenatý, s černými vlasy a s přirozenou autoritou. Jeho hlas byl slyšet daleko. Zástupcem velitele baterie byl poručík Ladislav Laco M. Frajer, jehož slova mi znějí v uších dodnes: ,,Keď mám pištol, tak strélám!" To pronesl, když stál před barákem v hloučku vojáků, v pravé ruce měl překrásnou kloubovou pistoli Parabellum Luger, zaujal předpisový postoj pro střelbu a vyprázdnil zásobník směrem na latrínu. Netušil, že ji právě užívá vojín S. CH., který pak vypravoval, jak se tiskl k podlaze. Nevymýšlím si, stál jsem s ostatními vedle soudruha poručíka. S ním se člověk opravdu nenudil. V létě velel záložácké baterii v Kunraticích. Vzal si Tatru stojedenáctku a zajel si na rande se slečnou. Samozřejmě, že mu překážel strom u silnice a záložáci se museli činit, aby tatrovku hodně rychle opravili. Řidičák si dělal později, asi po čtrnácti dnech a při zkušební jízdě se s ní zase nevešel do brány palpostu. Další jeho památný počin byl, že nevěřil operátorům SONu, a aby jim zdůraznil, že mají mít na obličejích masky po vyhlášení chemického poplachu, hodil jim do kabiny "slzák". Tuto příhodu znám naštěstí jen z vyprávění, stala se na jaře roku 1959. Měl jsem to potěšení si sednout k obrazovce, když už jako student učiliště jsem se jel podívat za kluky na návštěvu - za malou chvilku mne začaly pálit a slzet oči. Hned po poručíkově činu, když se v kabině roztáhl slzný plyn, operátoři museli otevřít všechny dveře. Byly troje a spustili i anténu dovnitř k podlaze. Anténa hnaná motorem sjížděla po čtyřech šroubovicích a když byla na podlaze, nevypnul koncový spínač motoru, načež jedna šroubovice projela stropem kabiny. A bylo vymalováno!

S oběma důstojníky, Pepou i Lacem, jsem se mnohem později sešel v Kralovicích, malém městečku na sever od Plzně. Dalším důstojníkem byl zástupce velitele pro věci politické. Mám ho před očima, ale nevzpomenu si na jeho jméno. K nám se choval velice slušně, já ho dokonce učil vyvolávat fotky a díky jemu jsem mohl udělat pár snímků nejen pro nástěnku. Veliteli čet byli poručíci P. u měřičské a  S. u palebné. Na oba nikterak zvlášť nevzpomínám, jen poručík P. se u mne zapsal tím, že na prohlídce po sobotním hospodářském dni si nechal nadzvednout slamníky, před námi si navlékl bílé rukavičky a hledal prach na "šprinclíkách" postele. Jen jsem se divil, protože jsem si myslel, že dotyčný důstojník je slušný, inteligentní a od takového bych do té doby podobné jednání nečekal. Provinivší se vojín měl možnost další chvíle strávit pohybem na čerstvém vzduchu. Oba poručíci bývali každou chvíli ve službě na velitelském stanovišti baterie nebo mimo jednotku. Naši ,,výchovu" ponechali jiným, takže je nebylo příliš vidět.

O to více jsme měli na očích poddůstojníky - velitele družstev a dělovody. Musím říci, že se netajili a řídili úslovím:,,Jsou to budoucí lampasáci, tak dostanou zabrat!" Někdy více, jindy méně. Partu poddůstojníků doplňovalo několik vojínů - kuchař, strojníci elektrocentrál. Denní řád byl podobný tomu, co jsem dávno znal. Budíček, rozcvička, rajony, snídaně - musím říci, že se u baterie vařilo velice dobře a hlad jsem nikdy nepocítil, dokonce na chodbičce u jídelny byl na stolku chléb a velká nádoba s marmeládou. Dopoledne výcvik jako všude jinde - pořadová, odborná, bojová i ,,oblíbené" PŠM (politické školení mužstva - pozn. editora). Alespoň dvě hodinky v teple na PVS. V odborné přípravě jsme poznávali veškerou výzbroj baterie a prakticky jsme si vše mohli osahat, včetně nabíjení kanónů. To bylo nové a velice zajímavé. Po obědě jsme vyfasovali krumpáče s lopatami a do tmy se ,,budoval palpost". Upravovali jsme cesty, příkopy, kabelové vedení atd. Vládlo mazlavé bláto a listopadové počasí. Po večeři byla "pévéeska" s televizorem otevřena jen pro vojáky druhého ročníku - "mazáky". Nám říkali tradičně - ,,bažanti". Ale to je snad to poslední, co by mi vadilo. Připravovali jsme se na večerní prohlídku - to musely být čisté rajony a každý měl mít výstroj v pořádku. K prohlídce přišli nejen poddůstojníci, ale třeba také kuchař - vojín. Živě si po padesáti letech vzpomínám, že na jednu z prohlídek po zabláceném pracovním odpoledni jsem měl "pulitráky" (ocvočkované polovysoké kožené boty - pozn. editora) vyleštěné i na podrážce. Hezounek desátník N. - velitel družstva PUAZO - mne vyzval abych přinesl boty. Šel jsem pro ně s klidným svědomím. Desátník N. z klopy vytáhl špendlík s barevnou hlavičkou, zaryl pod podkůvku, strčil mi před oči špičku špendlíku, kde uvázl milimetrový kopeček zeminy a s vítězným úsměvem se mne zeptal:,,Vidíte?". Viděl jsem a polila mne hořkost bezmoci. Dalšímu poddůstojníkovi nadiktoval mé jméno. Asi za 10 minut na světnici poddůstojník přečetl seznam provinilců a pravil:,,Máte poplach!" To znamenalo do dvanácti minut přiběhnout s plnou polní a zbraní (samopal vz. 26) na nástupiště. K batohu se ještě balil bandalír - deky obalené celtou. Zabalit to v omezeném prostoru mezi postelemi a mezi kolegy, kteří se snažili o totéž, bylo docela umění. Když se shromáždili všichni nedbalí, následoval tzv. ,,průtah". Poklusem jsme vyběhli z objektu za hlasitého povykování 2-3 velitelů družstev s jedním či dvěma pásky na ramenou. Na blízkém poli, na rozmoklé ornici jsme se připravili k útoku v rojnici, běhali přískoky k jednomu, pak zpět k druhému, plížili se, útočili a křičeli "Hurá!", až do doby, než to naše velitele přestalo bavit nebo se do nich dala zima. K lepšímu jsme mnohé cvičili v masce. Pak jsme se všichni rozklížení, vraceli špinaví, s kilem bláta a hlavně zahanbeni. Kolik mohlo být hodin, nevím, ale bylo normální, že oblečení, zbraň, vše se čistilo od zeminy tak do jedné hodiny po půlnoci. Tím to nekončilo - jestliže kuchař plánoval k jídlu brambory, pak viníky budil kolem čtvrté hodiny ranní dozorčí na škrábání. Takové prkotiny, jako vyhozené prádlo ze stolku, vyházené oblečení ze skříněk na jednu hromadu, rozhozené postele či nepovolení vycházek (poddůstojníci klidně rozdávali i 30 "prdů" - jak tomu říkali), i když o žádných vycházkách nemohla být řeč.

Sedmého listopadu, k výročí VŘSR, za přítomnosti předsedy MNV a dvou pionýrů, proběhla přísaha. V zápětí jsme se snad všichni dostali na celý den do Prahy na vycházku. Umřel president Antonín Zápotocký a povinně jsme jeli smutnit. Na pohřeb jsem nebyl zvědavý a z davu jsem se rychle vytratil k tetě a strejdovi do Vršovic, tam jsem si odpočinul a trochu přišel na jiné myšlenky.

V RYTMU VÝCVIKOVÉM

Po novém roce došlo ke dvěma událostem, které zmírnily nesmyslnou buzeraci: oznámili nám, že baterie vstoupí do systému bojové pohotovosti. Říkalo se, že jako školní jednotka budeme ze systému bojové pohotovosti vyjmuti, abychom mohli cvičit. Důraz se začal klást na odbornou a bojovou přípravu. A druhou událostí byla svazácká schůze. Všichni jsme byli dobrovolně-povinně svazáky a schůze byla jediné místo, kde se alespoň trochu dalo říci, co jsme si mysleli. Schůze se zúčastnili jako hosté důstojníci ze štábu pluku a na zacházení s prvoročáky padla řada naprosto oprávněných stížností. Argumenty, že je potřeba, abychom si zvykli na kázeň a bojové chování či si zvyšovali fyzičku, nepadaly na úrodnou půdu a snad tomu ani nikdo nevěřil. Vždyť za tři roky v Kremnici jsme prošli výcvikem pěšáka, absolvovali jsme střelby z pušek vz. 52, měli za sebou výcvikové tábory, překážkovou dráhu jsme měli nacvičenou, mnozí z nás absolvovali seskoky s padákem, i když jen u Svazarmu, zúčastnili jsme se přehlídky, spartakiády a sportovali jsme. Také jsme absolvovali řadu pochodových a taktických cvičení v terénu, kdy jsme také padali únavou, jenže s tím rozdílem, že to bylo v rámci výcviku, bez ponižování, urážek a trestů za nic. Asi dvě třetiny z nováčků byli kluci, kteří přišli z civilu a všichni byli maturanti z průmyslovek či tenkrát jedenáctiletek. Byli to rozumní a ukáznění chlapi a také fyzicky zdatní. Schůzi jsem si neužil, protože jsem byl ve službě dozorčího roty. Když byl vyzván jeden z bývalých spolužáků, aby předvedl zda splní časovou normu při poplachu, oba u stolku jsme mu pomáhali plnou polní balit. Normu splnil. Jen jsme nevzpomněli, že má mít obálku s dopisním papírem a známku v batohu, a to mělo být argumentem pro zvyšování kázně. Buzerace se však pomalu vytrácela a já se občas mohl v klidu vyspat. Vzpomínám též, že vojín G., Slovák z palebné čety, stál osamocen s plnou polní pár hodin v dešti na nástupišti za trest. Čím se provinil, už nevím. Běžným trestem za cokoliv byl běh kolem palpostu v masce. Ještě, když mluvím o poddůstojnících, musím zmínit a pochválit staršinu (později se mu říkalo výkonný praporčík a měl na starosti kompletní zabezpečení vojáků na rotě-baterii), který o nás opravdu pečoval a svého velitele družstva SONu, desátníka Trčku. Byl to průmyslovák z Rožnova p. Radhoštěm a svému ,,řemeslu" rozuměl. Dokázal nás hodně naučit třebaže mu stačilo být přísný v mezích normy. Oba, jak staršina i des. Trčka, nevynikali v iniciativě u večerních prohlídek. Je mi moc líto, ale staršinovo jméno si už nepamatuji. Snad nějaký čtenář si vzpomene. Sebevědomí se mi kapánek pozvedlo, když také v lednu byli bývalí "ešdédeáci" povýšeni do svobodnických hodností. Počítal jsem, kolik lidí asi bylo u baterie a vychází mi: 5 důstojníků, poddůstojníků měřičská četa 6, palebná 5 včetně svobodníka S., který vlastně poddůstojníkem nebyl, ale o to více byl slyšet, 2 týl, vojáci základní služby 2. ročníku - 3, "bažanti" - měřičská četa 18  a palebná 20.

Stojící zleva: Bis, strojník, Vlastík Bayer, Láďa Čabradský, sedící zleva: Pavel Orzság a četař Trčka SON 4 tažený T-111 Technik u paraboly SON 4 Pavel Orzság, Vlasta Bayer, Pavel Bříza Vpředu Láďa Čabradský

Rozeběhla se naplno bojová služba a my se učili. Bojové pohotovosti bylo podřízeno vše. Poplach přestal znamenat plnou polní a bláto. Běželi jsme co dech stačil k technice a připravili se - kanonýři museli odmaskovat a nachystat střelivo, atd. V noci jsme "bafli" jen "komínek" s oblečením, pro samopaly a ostatní někdo došel později, či si chodili balit plnou polní jednotlivě. My zapínali mašinu a to znamenalo, jestli si vzpomínám, přes 20 úkonů! Při bojovém poplachu byl radiolokátor napájen elektrocentrálou a tu startoval strojník - obvykle někdo z nás. Za obrazovkami seděli dva operátoři. Zkušenější, starší operátor ovládal pomocí točítek azimutu a náměru anténu a vyhledal dle povelů z VS cíl. Po jeho zachycení ho operátor držel jako zářivý bod na obrazovce indikátoru kruhového obzoru. Operátor dálky udržoval kolečky s kličkami echo cíle v podobě špičky, či malého "kopečku" na kruhové časové ose dvou obrazovek hrubé a jemné dálky v tzv. viziru, což byly dva drátky do V, vycházející ze středu před obrazovkou. Točítkem selsynu byl vizir ovládán a stejně jako azimut s náměrem byl přenášen na PUAZO. Selsyny byly dva elektrické motorky, jejichž rotory se otáčely naprosto synchronně, jako na jedné ose - vysílací i přijímací. Podobným způsobem z PUAZA byly předávány vypočítané prvky pro ,,bod střetnutí střely" na kanóny. SON 4 měl dosah asi 80 km a od čtyřicátého kilometru se přepínal do automatického režimu, kdy si sám vedl cíl. Princip si pamatuji, ale to bych zabíhal do podrobností. Střelecký radiolokátor také mohl pracovat v režimu, kdy si sám vyhledával cíl: anténa se otáčela a každou otáčkou se zvyšoval její náměr. Cíl po zjištění už sledoval operátor.

Aby byl kanón namířen do směru, musel mířič v azimutu sledovat kapánek robustnější galvanoměr ,,na nule", proto ,,nulový indikátor", pak měl zaměřeno. Stejně tak mířič náměru. Dalším prvkem bylo nastavení časovacího přístroje na kanónu, který po zasunutí náboje otočením kliky upravil časovací mechanismus střely tak, že ve vypočítaném místě střetu letounu a střely došlo k rozprasku a letoun měl proletět oblakem smrtících střepin. Během střelby houkala siréna a konec houkání znamenal odpálení pro všechny kanóny. To byl jen jeden z mnoha způsobů střelby. Další byl podle třímetrového dalekohledu - prvky šly opět na PUAZO a dál na kanóny. DJA obsluhovali 3 vojáci a vybraný voják, který musel mít dokonalé prostorové vidění, měřil vzdálenost cíle. Cíl za dobrého počasí a na patřičné výšce mohl být zaměřen až na 50 km. Kolem vlastního ,,počítače" PUAZO sedělo 6 operátorů, kteří sledovali nulové indikátory a selsyny, otáčeli točítky, sledovali křivky na svislých bubnech a výsledkem jejich chvályhodného počínání byl vypočítán ,,bod střetnutí".

PUAZO bylo namontováno na dvoukolovém přívěsu. Na střelnici jsem šel kousek od něho a po jedné velké ráně z něho létala prkýnka do vzduchu. Obsluha nabíjela akumulátory, které ho zásobovaly elektřinou  a neotevřela zátky akumulátorů. PUAZO naštěstí nebylo naše a jeho obsluha asi měla velký problém. Kanóny mohly střílet přímo, byly vybaveny optikou (na tanky, mj. velice přesné) či podle povelů i ,,za kopec", tzv. nepřímá střelba. Vše nyní bylo rozumnější a služba na baterii začínala mít jakousi logiku. A také jsme byli zařazeni do bojové pohotovosti. V SONu jsme se střídali ve službách, protože se uvnitř muselo topit kamínky na dřevo a služba měla za úkol zapnout stanici po vyhlášení BoPo. V přístroji muselo být vše nablýskané, bez prachu, z venku ani skvrnka. Po odpolednech se už příliš nebudovalo, byly mrazy a o to více jsme řezali dříví pro kamna mašiny. Měli jsme jednu pilu a než na mne přišla řada, na minutku jsem si za mrazivého podvečera zdříml na bedně. Když mne kluci probudili, dlouho jsem se nemohl narovnat. Bylo milé, že jsme jako operátoři, kteří jsou vystaveni záření, začali dostávat přídavky: kávu, hroznový cukr a suchý salám.

Bylo nás 5 "bažantů" (Pavel Bříza z Ústí, Bis Pepa? z Ostravy, Pavel Orzság z Karolinky v Beskydech, Vlastík Bayer z Bystřice pod Ondřejníkem)  a 2 druhoročáci - z operátorů Láďa Čabradský ze Slovenska a strojník EC - jeho jméno si už nepamatuji. Býval často odvelený. Vyfasovali jsme zimní oblečení a v něm jsme chodili v zimě také do stráže. Strážní služba se držela od šestnácté hodiny do budíčku, s možností dohnat dopoledne spánek. Pomalu jsme začali chodit na vycházky, mohli jsme i do Prahy. Zpátky jsme se vracívávali vlakem, který vyjížděl z hlavního nádraží těsně před půlnocí. Vycházky záležely na zařazení a stupni pohotovosti. Na jaře a v létě jsem se na vycházku dostal tak dvakrát měsíčně a jednou na VOP čili "opušťák" (volno k opuštění posádky - pozn. editora) po střelbách, za odměnu v květnu. První oficiální vycházku jsem dostal na Štědrý večer, byl jsem po směně v kuchyni a šel, kam jinam, než do Vršovic. Rodiče mi tam poslali Ježíška: řetízek s přívěskem ve tvaru padáčku a knížku Hrabě Monte Christo.

Opět se objevilo několik zvěstí: prý budeme dělat řidičáky, pojedeme na lyžařský kurz a v dubnu na střelby. Za mrazivých únorových dní celá baterie vyrazila na přesun na vodochodské letiště. Kousek od vzletové a přistávací dráhy jsme vše postavili, zorientovali a mohli jsme cvičit. S nastávajícím večerem jsme začali zakopávat techniku. SON byl velký, tak jsme alespoň zakopávali elektrocentrálu, ta byla na čtyřkolovém přívěsu, ale podstatně menší. Půda byla promrzlá a asi do jedné hodiny po půlnoci jsme vyhloubili jámu hlubokou kolem jednoho metru. To už jsme mohli zalehnout - kam jinam, než do jámy. Zkušený dvouročák přinesl benzinovou "letlampu" a kolem ní jsme přečkali noc. Ráno nás uvítala mrazivá modř oblohy, sluníčko a opět jsme začali cvičit. Dělostřelci mířili na auta jezdící po silnici, na kopání si nikdo nevzpomněl a nastal zlatý hřeb programu. Dva zkušební piloti pro nás uspořádali exhibici, když na baterii nalétávali se svými MiG-15. A to byl zážitek! Stál jsem s ostatními "soňáky" na mašině, díval se, jak z okruhu v dáli jdou k zemi, pak jako by zůstávaly na místě a náhle se letoun rozrostl do šíře a my měli co dělat, aby nás náraz vzdušného víru a strašlivý řev motoru neodhodil. Do toho ještě zněl jekot sirény a střelba kanónů, které proti letounům pálily slepými. O něco později některý z velitelů požádal, zda by piloti mohli přijít mezi nás. Tak se i stalo. Oba přišli, rozvinula se neformální beseda. Seděli uprostřed kruhu a odpovídali na naše zvědavé otázky. Jednu odpověď si pamatuji dodnes. Dotaz zněl, jak vnímali, že je proti nim vedena palba. "Letěli jsme ve výšce asi patnácti metrů, rychlostí kolem čtyři sta kilometrů v hodině, a to jsme viděli jen rozmazanou zem," zněla odpověď jednoho z nich.

V březnu většina vojáků z baterie vyfasovala erární lyže s vázáním "Kandahár", boty a odjela vlakem do Harrachova k lyžařskému výcviku. Oblečení bylo různé, z výcviku mám dokonce i fotku, na které jsem ve svetru od maminky a šponovkách. V Harrachově bylo nádherně! Ubytování na turistické ubytovně blizoučko Čerťáku, kde tenkrát byla sjezdovka, kam jsme každé ráno chodívali upravovat svah a za to jsme mohli užívat vlek zadarmo. Od dětství jsem rád jezdil na lyžích. Dokonce i v Kremnici byl každoročně výcvik, jinak jsme zde mohli ve volných chvílích jít na svahy, kterých bylo požehnaně kolem kasáren. A nyní jsme s kluky řádili na Čerťáku. Samozřejmě, že s námi v Harrachově byl velitel i nějaký poddůstojník, ti se věnovali těm, kteří se učili základům lyžování. Podstatné bylo, že jsme se všichni vrátili bez úrazu a velice osvěženi na duchu.

OSTRÉ BOJOVÉ STŘELBY

Do začátku dubna jsme cvičili a pak odjeli na celý měsíc do slovenského VVP Kežmarok na střelby. Ubytovali jsme se ve starších kasárnách v Levoči spolu s ostatními jednotkami pluku. Mohlo nás být kolem sedmi stovek vojáků. Takřka denně jsme vyjížděli do kopců střelnice na kraji Levočských vrchů. Z nich se otevíral překrásný pohled na Vysoké Tatry. Z místa, kde jsme měli přidělenou techniku, byla vidět řada kanónů a antén. Zvláštní zážitek jsem měl za jarního svítání po probdělé noci, kdy na kopce přišlo jaro, ale Tatry byly ještě pod sněhem: Lomnický štít, který byl před námi jako na dlani byl temný, jak se rozednívalo a vycházelo blahodárné slunce, z tmavě modré přecházel do růžové, aby za chvíli zářil zlatem. A do toho kanóny, všechny hlavně ve stejném úhlu, paraboly antén také - kontrast úžasné přírody vedle smrtonosné techniky. Ještě musím říci, že krátce před odjezdem začal řidičský kurz a pokračoval přednáškami i na Slovensku. Autaři z pluku, naši učitelé, byli s námi.

Velitelé družstev před radnicí v Levoči

Při prvních střelbách se s pátou baterií příliš nepočítalo, alespoň se to mezi námi tvrdilo, protože naše obsluhy byly složeny převážně z "bažantů", v ostatních jednotkách to bylo půl na půl. První, základní úloha byla tzv. zrcadlová střelba na letoun podle střeleckého radiolokátoru. Letadlo letělo na jedné straně pomyslného zrcadla a kanóny střílely na stranu druhou. Letoun i rozprasky sledovaly současně vyčleněné SONy, jejichž obrazovky byly snímány filmovými kamerami. Filmy byly porovnány a podle vzdálenosti rozprasků od letounu byla baterie hodnocena. Tolik teorie. Jaká ale byla praxe? Neseděl jsem za obrazovkou, jen jsem koukal kolegům přes ramena. Cíl byl zachycen ihned, neměl se vyskytnout žádný problém. Velitelé si velice zakládali na salvách, mělo to samozřejmě praktický význam, všechna děla musela vypálit najednou. A právě to se našim kanonýrům nepovedlo. Rány zněly jako když se sypou brambory, jen ten zvuk byl trošku hlasitější. Dokonce když zazněl povel: "Palbu stav!", nabíječ vojín Ř. se po třech krocích vrátil zpět k dělu a odpálil poslední náboj, protože si vzpomněl, že mu zůstal v nabíjecí komoře. Krve by se v nás nedořezal, byl to průser s velkým P. Okamžitě byl nástup baterie a podle hesla "všichni za jednoho, jeden za všechny". Pepa H. osobně vydal povely: "Chemický poplach! a Plyn!". Svah byl hned vedle a tak jsme se zpotili ten den podruhé, pohybem v maskách ze svahu a zpět. Nebylo nám do řeči, když jsme se vraceli na autech do kasáren. Ale hned za vchodem do budovy nás čekal šok! Na nástěnce byly zapsány výsledky střeleb: 5. baterie výtečně! Salvy se nepočítaly. Nejsem si jist zda se Pepa zastyděl, ale narostlo mi sebevědomí a začal jsem být hrdý na baterii, alespoň na nějaký čas.  Náhle byl o naši baterii zájem a stříleli jsme ještě další úlohy ke spokojenosti náčelníků. Zůstaly mi vzpomínky na "tankovou" střelnici, kde střílela vybraná obsluha, samozřejmě od 5. baterie. Střílelo se na sáně nesoucí pytlovinové rámy-terče, tažené navijákem šikmo před kanónem ve vzdálenost několika stovek metrů, rychlostí 30 až 40km/h (odborníci mne případně opraví). Po úspěšném návratu z Levoče se nešetřilo povyšováním a"opušťáky". Sem tam se vyskytla i dovolená, na kterou tenkrát ještě nebyl podle předpisů nárok.

Ještě dvě epizody: kolem půlnoci mne vzbudili, že se změnil plán a proto mám převzít službu dozorčího kuchyně. Převzal jsem mimo jiného také potraviny na ráno. Ve čtyři hodiny v noci začala příprava snídaně a vše klapalo až asi do desíti, když jakýsi vyhládlý provianťák si přišel pro ochutnávací dávku. Připravoval se segedinský guláš, jak jsem už dříve uvedl, asi pro 700 lidí. Celý varný kotel byl plný zelí, kuchaři jsem vydal ze skladu pytlík s paprikou (už nevím, zda to bylo 3 či 5kg) a ten ho v klidu vsypal do kotle. Provianťák začal skákat, že je guláš pálivý po pálivé paprice...  V ten moment se do kuchyně seběhla horda vojáků z povolání, málem se tam nevešli, nadávali a buzerovali kdekoho. Já byl samozřejmě hned na ráně a hrozil se následků, protože papaláši (kde se jich najednou tolik vzalo?) rozhodli, že klukům do kopců dají místo segediňáku konzervy. A vyvstaly otázky na vojně obvyklé: Kdo to zavinil, kdo to zaplatí? Naštěstí mezi tou smečkou byl jeden rozumný oficír, který navrhl, že se vezme nahoru na střelnici i guláš, kdyby měl někdo náhodou chuť. Služba mi skončila a kluci se vrátil se slovy: "Vole, to byl dneska bezva oběd a dali nám kolik jsme chtěli!" Na konzervy nedošlo. V tatranském vzduchu chutnalo! Dnes už pálivá jídla jsou obvyklejší a když manželka udělá segedin, jen vzpomínám. A druhá epizoda: jiný útvar nám ukradl polní kuchyň, ve které se ohřívala voda na mytí ešusů. Naši důstojníci ji našli na vagoně ve Spišské Nové Vsi. Tvrzení zkušených, že na střelnici neprobíhá vše jednoduše, bylo potvrzeno.

ŘIDIČSKÝ KURZ

V květnu se plně rozeběhl autokurz a já absolvoval první jízdu s Tatrou "stojedenáctkou" na bývalém autodromu karlínských kasáren. Pak začaly praktické jízdy. Jezdilo nás asi čtyřicet, kolonu vedl "bojový" Tudor, vojenská škodovka, která se dala startovat jen klikou, startér byl ovládaný páčkou u pravé nohy a málokdy byl funkční. V Tudoru sedával autonáčelník z pluku, auto mělo chatrnou podlahu a při jízdě podél ruzyňského letiště od Slaného na mne náčelník křikl, abych přibrzdil. Bylo pozdě, voda z kaluže děravou podlahou oblila majora od hlavy po paty. Mne také, ale nic jsem si z toho nedělal, hlavně že Tudor nechcípl. Ani jsem se neodvážil zasmát. Pak následovaly náklaďáky: Tatra 805 přezdívaná "kačena" byla nejsympatičtější, PV3S alias "vétřieska" a dvě až tři Tatry 111. K tomu ještě motocykl JAWA 350. Chyby při řízení se platily vyhozením z auta. Kolona vyjížděla různými směry po Čechách i po Praze a my se střídali za dozoru instruktorů v řízení. Také jsme si užili hodiny konstrukce a údržby v autoparku v Dolních Břežanech. Kdy budou řidičské zkoušky na tři skupiny řidičáku - motorka, osobní a nákladní auta - zatím nikdo nevěděl.

TAKTICKÉ CVIČENÍ

Do zkoušek nás ještě čekala řada událostí, např. taktické cvičení s přesunem kamsi k Velkým Popovicím. Pivovar jsem viděl přes masku z auta. Nám, vojákům, se nikdo neobtěžoval říci jaký je plán cvičení a kam jedeme. To jsme viděli jen podle značení obcí. Jestliže jsme v budoucnu měli podobná cvičení vést, mohli jsme i takto nabývat zkušenosti. Když jsem později srovnával úroveň taktické přípravy v Dělostřeleckém technickém učilišti v Martině a ve školní jednotce, bylo to nesrovnatelné!

Cvičení obvykle začínalo běžným poplachem, sledováním cílů, jejich zaměřováním atd. Když přijel na palpost větší počet nákladních aut, bylo to jasné, vyrážíme! Baterie sama auta neměla. K odjezdu byla jednotka připravena za chvíli a kolona se vydávala na cestu. Během čekání ve vyčkávacím prostoru kluci z velitelské čety vyměřili prostor a rozdělili ho pro jednotlivé přístroje a kanóny. V zápětí technika najížděla na určené místo v bojové sestavě. Následovala příprava přístrojů a kanónů, jejich postavení, propojení k boji, orientace, prověrka součinnosti a maskování. To už také fungovalo spojení a baterie hlásila připravenost. Opět jsme pracovali v týmu jako v sehraném orchestru. Cvičení trvalo dva dny a dopadlo dobře. Ale po příjezdu na baterii málem došlo k maléru: SON- 4 vážil deset tun a do okopu byl spouštěn lanem navijáku z Tatry 111. My jsme přidržovali oj, když tu náhle se těžká oj prudce rozkývala, odhodila nás a SON se rozjel nekontrolovaně do okopu. Praskly šrouby na navijáku. Já upadl a ocelové lano se dřelo přes mou botu a zařezávalo se do ní. Druhoročák vojín Láďa Čabradský přiskočil k SONu a otočil páčkou brzdy, ve vzduchové nádrži bylo ještě dostatečný tlak vzduchu, aby SON ubrzdil před nárazem do betonové stěny. Vše se událo během několika málo vteřin. Od Ládi to byla úžasná duchapřítomnost s hrdinstvím a dodnes na něj vzpomínám, protože mi zachránil nohu. Také vzápětí ho velitel roty poslal domů na opušťák.

Zezdola Láďa Čabradský, vpravo v bílé košili staršina, vlevo od něj svlečený des. N., v pozadí zamaskovaný likusák a nad ním anténa P-10 Budování palpostu Jednocení řepy nedaleko cihelny Svobodník Buřil a TZK Spojaři - zleva svob. Buřil, voj Mačuba(?), Vašek Šulc, velitel družstva Polní VS. Zcela vpravo Pavol Valko

Pomalu se přiblížilo léto a nic nebránilo tomu, aby baterie byla vyhlášena VZORNOU. K tomu také patřilo důkladné zamaskování palpostu. Vyfasovali jsme barvy a natírali barák, kuchyňský blok i latrína měla být nepříteli neviditelná a měla splývat s terénem. Natahovali jsme nové, moderní maskovací sítě. Aby poddůstojníci vykázali nějakou činnost, natřeli strážní budku u brány. Opravdu si dali záležet, pracovali nadmíru pečlivě a přesně s pravítkem. Bílé a jásavě červené pruhy však vydržely jen chvilku, než je spatřil Pepa H., který nemohl uvěřit svým očím a zabouřil: "Kterej ču--k to namaloval?" Během následujících pár minut byla budka zamaskovaná. Ovšem stále bylo co vylepšovat, budovat abychom se nenudili a když zavolali místní zemědělci, pak hotovost, nehotovost, šlo se jednotit řepu.
Blízkost Prahy dávala velké možnosti ke kulturnímu vyžití. Na to vzpomínám moc rád. Dokonce jsme dostávali i "slevenky" na lístky do kina. Jízdenka do Prahy byla za 4 Kčs, lístek do kina cca 3-4 Kčs.  Bral jsem asi 80 korun měsíčně a naši mi posílali ještě padesátikorunu. Kdo měl zájem, mohl se podívat do Vinohradského divadla, tenkrát Armádního, dostali jsme lístky i do divadla S. K. Neumanna. V něm jsem shlédl hru o stávkovém boji irských železničářů v 19. století "Rudé růže pro mne" - herci se snažili, ale to bylo vše. Bylo to zadarmo. Dalo se chodit i do kina. Na to mám také hezkou vzpomínku. Lední stadion na Štvanici byl proměněn v letní kino a promítali (1958) americký film o vzniku a historii neworleánského jazzu. Zažil jsem poprvé v životě, že závěrem diváci vstali a tleskali. Protože jsem se v Praze tak trochu vyznal, s kamarády "soňáky" jsme navštívili i takové pamětihodnost jako 5 P, či kabaret U Fleků, o Tomáši nemluvě. Četař E., v civilu učitel, dal dohromady pěvecký soubor, který uspěl u diváků na slavnosti v Houštce ve Staré Boleslavi, ale úspěch v krajské soutěži konané ve Slovanském domě se jaksi nekonal.

Z vystoupení v Houšťce Náš pěvecký soubor

Naši mi poslali  fotoaparát (tátovu předválečnou Super Ikontu) a oficiálně jsem si mohl udělat pár snímků. Pro zvětšovák jsem si chodil s dvoukolákem na sousední palpost kousek za Čestlice a pak v nějaké zatemněné kanceláři vyvolával snímky. Událo se, že dělovod svobodník S. při sobotní prohlídce komusi z palebné čety vyhodil pulitráky oknem do bláta za domem. V neděli ráno se v téže kaluži ocitly boty soudruha svobodníka, což bylo neodpustitelné. Byl vyhlášen poplach pro celou baterii . Neměl jsem jiný úmysl, než fotit "obrázky ze života roty", okamžitě mi to kdosi zakázal, ale já, oblečený do plné polní, oponoval. Poplach, jak začal, tak brzo skončil. Když jsem vyvolal film, viděl jsem, že se jakž takž povedl první obrázek, ostatní byly rozmazané. Fotil jsem zadýchaný, rozklepaný i přes plynovou masku. Ale kluci mi říkali, že se průtah skončil také proto, že tu byla obava ze zveřejněných snímků. Kéž by tomu tak bylo.

VÝCVIK ZÁLOH

Čas rychle utíkal a někdy počátkem července jsem byl odeslán do Kunratic, kde u zdi zámeckého parku stál "likusák" a kus oploceného pozemku. Narukovali tam záložáci k pravidelnému cvičení a vytvořili s několika kanóny baterii. My, záklaďáci, jsme u nich působili jako instruktoři. Baterii velel poručík Laco M., mezi instruktory se dostal i Lojza Lorenc, bývalý popradský "ešdédéák", palebňák a později nechvalně známý generál - 1. náměstek Federálního ministra vnitra ČSSR.

Zálohy v Kunraticích. DJA,  uprostřed svob. (?) měřič dálky, vpravo Vlastík Bayer Zálohy v Kunraticích. Vlevo brankář Čtvrtníček Zálohy v Kunraticích. Fotbalové mužstvo: stojící zleva záklaďáci Řehák, 4. záložák Čtvrtníček, 6. Vašek Slezák, klečící: uprostřed Vlastik Bayer Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích. Bez komentáře.

Asi dvě stě metrů od  posádky stála škola, ve které jsem byl ubytován s maminkou, babičkou a sestrou když mi bylo šest. Bylo to za květnové revoluce v roce 1945, protože nás Němci vyhnali z bytu na Kačerově, jelikož táta byl na barikádách. Na Kačerově jsem se sice narodil, ale do školy jsem začal chodit až v pohraničí.

Mezi záložáky byl tehdy velmi známý brankář Spartaku Praha Sokolovo (Sparta) Čtvrtníček. Cvičení si odbývali také technici z Barrandova i šikovní a zruční mechanici, kteří opravovali nabouranou Tatru. O Čtvrtníčkovi bych se chtěl trošku zmínit: byl velice přátelský, skromný a nikterak nepůsobil  jako fotbalová hvězda. Vyprávěl o zážitcích z Francie a my pozorně poslouchali. Ukázal nám elektrický holící strojek Philips. Neměl jsem tušení, že vůbec něco takového existuje. Zajímavé je, že v roce 1961 se u nás naprosto stejný začal prodávat pod názvem Charkov. Čtvrtníček také dal dohromady mužstvo záložáků, které hrálo s místními kopanou. Prostě se tam sešla parádní parta včetně hotelového kuchaře. Záložáci měli motorky a "moje" družstvo se pohybovalo mezi Kunraticemi a Uhříněvsí, kde jsem záložáky seznamoval se SONem. Bylo krásné léto a po cestě se nacházely rybníky, zejména Šeberák s pěkným koupáním a večer se obvykle vytáhlo do blízké restaurace na pivko. Těm rošťákům se vcelku lehce povedlo poprvé v životě mne opít, ale ani jsem se moc nebránil. Těsně před koncem jejich cvičení  jsem se s nimi ani nestačil rozloučit a vrátil jsem se zpět k 5. baterii s tím, že pozítří (1.srpna.1958) jsou řidičské zkoušky. Další den jsem si vzal Pravidla silničního provozu a zašil jsem se. Lehl jsem si pod kanón, nereagoval na volání a učil jsem se. Bylo mi jedno, jestli dostanu flastr, podstatné bylo, abych nebyl vyhozen od zkoušek. Asi ze čyřiceti zkoušených jsem byl s "odřenýma prsama" mezi 11 úspěšnými, zaplatil jsem 10,- Kčs za kolek a stal se řidičem!!!

Zálohy v Kunraticích. U kanónu stál... Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích. Zálohy v Kunraticích.

Zálohy v Kunraticích. Knedlíky jako od maminky... Zálohy v Kunraticích. Tak se praly fotky... Zálohy v Kunraticích. Zleva des. Václav Gaiger, Lojza Lorenc, Honza Vileta Zálohy v Kunraticích. Tatra 111 poručíka Laca M. Zálohy v Kunraticích. Tatra 111 poručíka Laca M.

Aniž bych o tom přemýšlel, můj pobyt u školní jednotky se pomalu chýlil ke konci. Z jednotvárných letních dní strávených ve strážích a službách, osvěžených občasnou vycházkou, jsme byli vytrženi odvelením do kasáren ve Staré Boleslavi, abychom v kulaté manéži jízdárny rovnali kanóny, které byly přiváženy z rušených baterií. Při každém kroku se vířily mraky prachu z pilin a koňského trusu. Ale říkal jsem si, co neuškodilo Emilovi Zátopkovi, běhajícího tam dříve, že mi také neuškodí. Další větší akcí bylo sestavování nové baterie, jako za mobilizace. Představovali jsme mobilizované civilisty a byli zcela nově vystrojeni. Pak jsme byli odvezeni do polí kamsi na sever od Uhřiněvsi a tam z přivážené výzbroje jsme dávali dohromady baterii, bez SONu, jen s DJA.

V září, spolu s několika kluky, kteří se rozhodli pro další studium v armádě, jsem byl odvelen na palpost ve Zličíně, na opačné straně Prahy, k poddůstojnickým zkouškám. Tam byly pro nás připraveny dva stany a měli jsme se učit. Z toho jsme byli vytrhováni místními poddůstojníky k úklidu "venkovních rajonů". Perlička: zličínský desátník nám zavelel, abychom roztahanou a rozfoukanou hromadu škváry shromáždili. Bez reptání jsme tomu věnovali čas, udělali pořádnou hromadu a šli koukat do předpisů. Za chvíli se dostavil další desátník a požadoval, abychom škváru upravili přesně do tvaru pěticípé hvězdy. Na to už nám jaksi chyběla vůle. A nikdo si později na hvězdu ze škváry ani nevzpomněl. A na druhý den jsem si směl přišít druhý pásek na nárameník. Z řady otázek při zkouškách si vzpomínám jen na jednu: "Popište princip měření dálky u DJA". Lepší otázku jsem si nemohl přát, protože na stejném principu bylo založeno spřažené zaostřování u Super Ikonty. V brzké době jsem se s velkým překvapení dozvěděl, že místo Košic mne čeká DTU v Martině, rozloučil jsem se kluky, užil si pár dní dovolené a koncem září z domova odjel na Slovensko.

Spoustu souvislostí jsem neznal a dnes si leccos mohu jen domýšlet, co se dělo kolem nás. V létě byl zrušen dolnobřežanský pluk a my přešli ke Staré Boleslavi. Je to  padesát jedna let, co se popisované události a příběhy mé i mých spolužáků seběhly. Z mladých kluků, kteří se sešli, aby přežili ve zdraví 5. baterii, jsou dnes "důstojní kmeti". Všem bažantům, mazákům,  vojákům z povolání této školní jednotky věnuji s láskou tuto vzpomínku. Tenkrát nikdo z nás neznal úsloví: "Co tě nezlomí, to tě posílí." Je pravda, že člověk na to nedobré brzy zapomene. A ještě si dovoluji tvrdit, že tak dobré kamarádství v pravém smyslu slova jaké bylo mezi námi bažanty v Uhříněvsi, jsem později nikde nezažil.

Jiří B.
Liberec 1. března 2009

Poznámka: SON-4 byl bezlicenčně vyráběn v SSSR ve válečných letech a užíval původní magnetrony vyráběné v USA, stačí na Google zadat SCR-584 (Signal corp radio 584). Pro mne, osmnáctiletého nezkušeného kluka, to však byl vrchol techniky.

 
 
  Související odkazy
· Protivzdušná obrana 1950-1992
· Více o tématu PLD a PLRV
· Další články od autora Tyratron


Nejčtenější článek na téma PLD a PLRV:
Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva


  Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 4.93
Účastníků: 15

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné


  Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

"Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva" | Přihlásit/Registrovat | 4 komentářů | Vyhledávání v diskusi
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

Re: Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva (Hodnocení: 0)
Kým: Neregistrovaný - 09.04. 2009 - 19:13:49
Vida,čím se také zabývali devatináctiletí kluci té doby (za mého mládí). Skvělý popis nejen tehdejší techniky a výcviku, ale i vztahů. Obsah článku je velmi zajímavý,poutavě i čtivě napsaný. Jen ta Tatra 805 se asi "kačenou" buď přezdívá, nebo nazývá. Těžko "přezívá". Díky! Zdraví Lidka
Re: Střelba na hranici (Hodnocení: 0)
Kým: Neregistrovaný - 04.02. 2010 - 01:22:16
 
Nejprve děkuji za tyto stránky a diskuse, které i po letech vybaví zasunuté vzpomínky, a především, že zde uváděné příspěvky a články jsou prosty primitivního politického hodnocení naší historie. Protože jsem v letech 1974-1976 sloužil v PVOS, nejprve jako žák ŠDZ Karviná a poté u 186. PLRP Pezinok, 4. odd. VU Dunajská Lužná ( nedaleko Slovnaftu Bratislava) tehdy vyzbrojen komplexem Dvina jako velitel palebné čety (podporučík zákl. služby) zažil jsem osobně NVP a o okolnostech bych se chtěl podělit s ostatními. Vzhledem k odstupu času si již nepamatuji přesná data a údaje. Někdy v červnu 1976 bylo uskutečněno cvičení PVO v rámci celé Varšavské smlouvy, které trvalo čtyři dny. V této době se náš 4.odd. nacházel ve dvacetiminutové hotovosti, v době od 04.00 do 18.00 hod. byla vyhlášená bojová pohotovost, čas se počítal podle moskevského času. V průběhu dnů samozřejmě všechny obsluhy byly na svých místech, PA se skoro celý den vrtělo, ale tehdy jenom směrem k východu. Na obrazovce přehledového P-12 se přesouvaly cíle z Maďarska do Polska, z Polska k nám, z Ukrajiny do NDR, planšetistovi již z toho brněla ruka. Letadla na živo jsme ale neviděli, protože když se podíváte na na mapu, tak jsme byli cca 3 km od Maďarska a cca 12-15 km přes Petržalku do Rakouska, přesto jeden den se přes nás dopoledne přehnaly dva Suchoje s hvězdami asi v 2 km a hezky obloukem proletěly přes Petržalku a Děvín. Už si nepamatuji, zda rakušáci nejak reagovali. Náš velitel pplk. Matůš C. byl velký aktivista a činnost intenzívně prožíval, čímž byl známý v éteru, vyběhl z VS a sledoval ten průlet a sám hlásil na VS do Hlohovce " Vozduch". Když však v 18.00 odhoukala siréna poplach, tak všichni samozřejmě úplně vypnuli, protože od rána toho měli plné kecky. V těch dnech bylo krásné počasí sem tam nějaký cirus, pěkně teplo, takže každý se snažil vypadnout z rozpálených kabin ven. Vojáci se povalovali po trávě na okopech nebo kolem maringotek ( tyto sloužily jako zkrácená, protože objekt C se teprve stavěl a technika byla v polním postavení na poli). Já jsem byl ubytovaný v C stále, protože jsem měl spolu s dalším VČ dřevenou buňku hned vedle PA a elektrocentrál. Z maringotky jsem slyšel znělku televizních novin a tuším že tehdy začínaly v 19.15hod. Procházel jsem se mezi kabinami a došel k VS, což byla maringotka přistavená ke kabině navedení, takže se dalo přecházet mezi oběma kabinami. Planšetista seděl mezi dveřmi na zemi a Matůš seděl na la vičce před kabinou. Přisedl jsem si k němu a nadávali jsme, že už by ten bordel měl skončit, že by se rád taky podíval domů. Po chvíli byl slyšet z dálky zvuk malého letadla. Někdy se stalo, že nad naším oddílem proletělo letadlo, ale to byly dopravní latadla při startu z Blavy, ne v tomto kurzu. Okolní kabiny nám bránily v rozhledu, ale Matůš zpozorněl. Když se objevil letoun v našem zorném poli, měl kurz cca severovýchod a letěl od Petržalky, prohodil jsem ironicky " američani nás jdou zkontrolovat". Jednalo se o civilní Cesnu, výška cca 300-500 m, přímý kurz žádné manévrování, obloha jasná chvíli před západem slunce. Po tomto Matůš vyskočil jako odjištěné péro a vykřikl " naozaj!!!" Dvěma skoky byl v maringotce a křičel na pátrače čo to je za ciel!!! Ten byl vyjevený, že v éteru je ticho. Matůš popadl interkom a řval na VS do Hlohovce, že přes nás proletěla Cesna na kurzu z Rakouska a nikdo nedává souřadnice. Protože interkom byl ve všech kabinách, tak to bylo slyšet ze všech tlampačů. Na vlastní uši jsem slyšel jak důstojník z VS říká, " Matůš ty kokot, tobě jebe z toho tepla, čo tam zase vyvádíš?" To mohlo být asi 19.25 hod. SEČ. Matůš ještě jednou řval a udával údaje Vozduch. VS mu odpovídal, že se asi zbláznil, že si z nich střílí, a VS ještě oponovalo, že odpoledne nekde na Žitném ostrově měl létat nějaký Čmelák, že Matůš nepozná Čmeláka. S nadávkami a uraženou ješitností si velitel zase sedl na lavičku. Protože celá směna slyšela ten výstup, tak to bylo velké halo a všichni se začali rojit kolem našeho VS. Aby Matůš zachoval dekorum zařval na obsluhu přehledového RL P-12 co stál

Přečíst zbytek komentáře...
Re: S Mi-24 na hranici (Hodnocení: 0)
Kým: Neregistrovaný - 16.02. 2010 - 23:27:41
 
Sám jsem sloužil hotovosti PVOS a byl jsem členem osádky jako pal. technik takže celý případ znám.To není ale podstatné hlavní je,že jsme splnili úkol a toho zbloudilce ikdyž zprvu odmítal asi se divil navedli na přistání.
Re: Za humny je radar (Hodnocení: 1)
Kým: Netopýr (forum@presscont.eu) - 11.02. 2010 - 09:19:11
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://news.presscont.eu
 
Vážený Anonyme!
Nevím, kolik Vám je let, ani jestli jste alespoň absolvoval nějakou formou vojenskou základní službu. Ovšem, co vím docela přesně, že máte celkem velké mezery v novodobých dějinách lidstva, konkrétně ve vojensko-politickém vývoji v Evropě po 2. světové válce!
To, že jsme se ocitli tam, kde jsme 40 let byli, jsme si zvolili sami, v prvních demokratických poválečných volbách, to za prvé! A za druhé: vítězné mocnosti - určitě budete tušit, které - si na Jaltské a ve finále na Postupimské konferenci rozdělily svoje tzv. sféry vlivu.
Takže hovořit zde o obraně suverénního státu v uvozovkách je přinejmenším Vaše neschopnost pochopit tzv. bipolární rozdělení světa.
A na úplný závěr, když už hovoříte o nějakém "loutkovém divadýlku", tak Vám opět doporučuji prostudovat si poválečnou historii USA, konkrétně její vojensko-politickou část. Zde byste se dozvěděl např., kolik takových "loutkových režimů" instalovaly Spojené státy v zemích po celém světě, které si samy označily za svoji "sféru vlivu" za celou poválečnou historii!
Takže, na rozdíl od Vás, se já nopotřebuji "probouzet", ale naopak Vy potřebujete doplnit svoje neznalosti!
P.S. A jedna kontrolní otázka pro Vás: Co bylo dříve? NATO nebo Varšavská smlouva?

Vzpomínky na Uhříněves (Hodnocení: 1)
Kým: Netopýr (forum@presscont.eu) - 15.06. 2009 - 14:38:06
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu) http://news.presscont.eu
Zažil jsem tam 2 politruky. Jeden byl takovej skřet, obličej i vlasy "doběla", pisklavý hlas a nesnesitelný blb. Jméno si nepamatuji. Ten druhý politruk se jmenoval kpt. Sokol. S oblibou vyprávěl, jak se dostal k armádě. Jednou, když okopával řepu na poli, přišli za ním soudruzi a řekli mu, že musí kádrově posílit armádu. Na jeho námitku: "Ale soudruzi, já tady okopávám řepu, kdo to za mne udělá?", mu prý odpověděli: "O to se nestarej, on už jí někdo okope, tebe potřebujeme v armádě". A tak šel.
Příběh jako ze života Přemka Oráče. Ale byl to opravdu slušnej chlap-sedlák.

Vzpomínám si také, jak jsme jednou jeli zase do Vodochod si hrát na vojáky a od kolony se nám po cestě někam "zaběhl" právě SON. Dilema! Co teď ? Hledat, nebo jet dál (na bojeuschopnění byl termín). Rozhodl se - a na sedláka obdivuhodně dobře (a nebo právě proto, že měl selský rozum?) - jedeme dál a budeme válčit bez SONu, jen s DJA.

S tou pruhovaně natřenou boudou pro strážného. Znám ještě lepší případ. Při výměně strážných směn bylo vždy předání před strážnicí, u které byla ta bouda. A ta byla u silnice při vchodu do palpostu. Jednou, některý z těch velitelů družstev, dal příkaz ke zbudování makety celého palpostu z písečku, s dřevěnými kanonky, krabičkami SON, PUAZO, DJA, barevně vysypanými cestičkami... Aby nově nastupující směna na vlastní oči viděla jak palpost vlastně vypadá. To bylo jistě "nezbytné", protože jsme všichni strážní službu absolvovali na tu dobu našeho působení určitě "jen" v řádu desítek!
No a když přijel ráno Pepa do práce, skoro ho trefil šlak. Všem nepřátelským imperialistům jsme "strážní gorodek" naservírovali přímo k silnici a v barvách. :)

Ten "řvoucí" svobodník byl Venca Geiger (plzeňák, v civilu jsme se mnohokrát viděli). On to dělal jako srandu (nám 3letým vojákům to jako sranda nepřipadalo). Vždycky zařval na nás na "apelplac" a pak se schoval za vchodové dveře a tam se chechtal.
Jo a ten frajer Meluš, když Pepu poslali na školení na rakety a on si myslel, že bude velet, tak před námi "nižšími veliteli" (myslím, že už jsem tehdy byl rotný a velel jsem velitelské četě) brečel jako malej kluk a žadonil u velitele pluku o tuto funkci.

A Lojza Lorenz nebyl "ešdedeák", ale "žižkovák" z Bratislavy. Jestli si dobře vzpomínám, jemu jedinému nechali frajtra po nástupu do Uhříněvsi a všem našim klukům hodnosti vzali.

Ty holící strojky se opravdu nazývaly Charkiv.

Poddůstojnické zkoušky ve Zličíně jsem dělal také, až už jsem nebyl vyvolený pro další vojenskou dráhu.

No a ten malej vojáček z vykulenejma očima od DJA se jmenoval Josef Slavkovský.

ing. Jan V., CSc.

Vysvětlivky:

"ešdedeák" - absolvent Školy důstojnického dorostu (ŠDD) "žižkovák" - absolvent Vojenského učliště Jana Žižky z Trocnova
Re: Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva (Hodnocení: 0)
Kým: Neregistrovaný - 09.04. 2009 - 22:40:53
 
Zdravíme Lidko!
Děkujeme - jménem naším i autora a spolupracovníka redakce - za Váš komentář. Jsme rádi, že i ženy navštěvují náš portál! :)
P.S. Za ten překlep se pochopitelně omluváme. Vše je již opraveno!
Tyratron
Administrátor

Re: Školní jednotka a výcvik záloh protiletadlového dělostřelectva (Hodnocení: 1)
Kým: humhush (humhush@seznam.cz) - 03.07. 2011 - 04:46:10
(O uživateli | Poslat soukromou zprávu)
No tak to vidim jako dnes ja slouzil u PVOS v Pezinku 1958 - 1960 s tim samym vybavenim i kanonu Vz 44S 3. Baterie Bratislava Petrzalka - Kopcany strelnice ta ista a pobyt v Levoci....uz je to pres !/2 stoleti....

UPOZORNĚNÍ! - Veškerý obsah podléhá autorskému zákonu a jakékoliv jeho další šíření je bez písemného souhlasu redakce zakázáno!
© CZECHOSLOVAK AIR DEFENSE 1950-1992 - Czech Internet Agency. 2001-2017 © Copyright PRESSCONT®. All rights reserved!

You can syndicate our news using the following files:rss-091.xml, rss-092.xml, rss-20.xml or atom.xml.
Powered by Copyright © UNITED-NUKE CMS. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.10 sekund